„Vážený pane, předem mockrát děkuji za výborný nápad zmapovat českolipský bigbít. V roce 1967 jsem chodil do šesté třídy, takže jsem tancovačky moc navštěvovat nemohl... ale navštěvoval. Schovával jsem se pod stolem, aby mě nikdo nevyhodil. Bydlel jsem v Novém Boru a znal pár kluků z prvních bigbítových kapel. Byl jsem i na beatovém festivalu pořádaném v Národním domě, který vyhrála novoborská skupina Trhani. Bohužel si už nepamatuji, jestli na festivalu hráli i Strawberry.“

S Petrem Živsou se scházíme… samozřejmě v Luxoru. V mailech i po telefonu působí nesmírně vitálně. A naživo rovněž. Chrlí na mě kapelu za kapelou, diktuje jména muzikantů, kteří v nich hráli. Pravda, trochu na přeskáčku. Prozrazuje, že ještě před chvílí telefonoval lidem, se kterými osmnáct let nemluvil, aby se ujistil, že se neplete v ročnících. Postupně prozrazuje, že se doposud těší na reedice nahrávek kapel, které měly svůj vrchol v šedesátých letech. „Vychází toho spousta, ale třeba Cardinals ještě na cédéčku nejsou,“ postěžuje si. K rockové muzice ho přivedl Karel Mráček, jehož jméno pozornější čtenáři zaznamenali v medailonku Jaroslava Hacha. Ano, jde o stejného muže, který se na českolipské hudební scéně sedmdesátých let prezentoval hitem legendárního polského zpěváka Czeslawa Niemena s názvem Jednego serdca. Spolu s ním chodil na koncerty skupiny Telstar do Národního domu. V roce 1968 se přestal schovávat pod stolem a přesunul se pozorovat kapelu pěkně zblízka -za pódium.

„Kluci z Telstaru byli občas tak hodní, že nám kytary půjčili, a my si mohli pár písniček zabrnkat. Na ten pocit nikdy nezapomenu. Jednou jim dokonce chyběli kytaristé, a tak jsme hráli celý večer. Bylo mi třináct, možná jsem byl nejmladším rockovým kytaristou široko daleko,“ usmívá se Petr Živsa.

„A vy jste netoužil stát na pódiu a užívat si zájmu fanoušků a zejména fanynek dlouhodoběji?“ snažím se udělat z Petra Živsy více než jen pasivního pamětníka.

„Trochu jsem si ještě užil éru Kyselých hroznů z Kamenického Šenova. Hlavně jako zvukař, i na kytaru jsem to s nimi zkusil, ale větší ambice jsem neměl.“ Na rozdíl od předešlých zpovídaných se rychle vrací k historickým faktům.

Podle něj byl prvním novoborským špičkovým kytaristou Jaroslav Kolář hrající v závodní kapele ZPA Nový Bor. Poté vstoupil na scénu Vlastimil Záklasník, který s Petrem Živsou bydlel v jednom domě a který mu vyhrával takřka denně. Stačilo otevřít okno. Jeho kapela už měla jasný název – Jupiter. „Vlasta Záklasník měl vynikající kytaru Tornádo s pořadovým číslem 003.“

Původně jsem vzal informaci o té nula nula trojce stejně vážně jako Bondovu nula nula sedmičku. Teprve později jsem vygoogloval, že pořadové číslo 001 měl Karel Duba, průkopník bigbítu v taneční hudbě, který zemřel přesně 21. srpna 1968 při pádu autobusu do propasti v Mongolsku. Nehodu mimo jiné tehdy přežil budoucí známý kapelník a kontrabasista Karel Vágner. Kdo asi byl tajemným kytaristou 002?

V Jupiteru hráli ještě Jaroslav Zahálka (kytara), Jaroslav Kuliš (kytara), Pavel Čapek (doprovodná kytara) a Václav Kozuk (bicí).

Další vrchol novoborského bigbítu přichází s již zmíněnou kapelou Telstar Petra Šusty, muže, který sám o sobě prohlašuje, že o elektrické kytaře ví úplně všechno. Mimochodem - jednou z jeho následujících kapel bylo Perpetuum mobile, kde ukončil pěveckou kariéru Pavel Žalman. V roce 1965, když Petr Šusta ještě chodil na základní školu, byli Šustovými parťáky Petr Procházka (doprovodná kytara), Tomáš Ondruška (basová kytara) a Petr Němeček (bicí).

Jako Lípě konce let šedesátých vévodily Strawberry Sellers Group, tak Boru vládl zmiňovaný Vlasta Záklasník. V nové formaci s názvem Trhani hrál opět s Petrem Němečkem a Tomášem Ondruškou. K nim se na doprovodnou kytaru přidal ještě Štěpán Kredba. V roce 1968 vyhráli s vlastní muzikou zřejmě jediný novoborský beatový festival.

"O tomto borském festivalu se mi nepodařilo v novinách nic sehnat, ale při tom pátrání jsem nalezl něco jiného." Do ruky dostávám poklad v podobě naskenovaného článku z dobového tisku. Má název: 1. beatový festival Č. Lípa 30.5. - 1.6. Jde zřejmě o text z roku 1969. Musím přiznat, že se mi zrychlil tep. Konečně si přečtu, co o tehdejších kapelách napsali jejich současníci.

"Na třech festivalových koncertech v Jiráskově divadle vystoupilo celkem 15 skupin, mezi kterými byli i staří známí, jako liberecký Atlantic a Strawberry Sellers Group z České Lípy.

Strawberry Sellers Group nastoupila s nervozitou favorita a obhájce titulu loňského vítěze. Její výkon byl navíc poznamenán nedávnými změnami v obsazení a vývojovou krizí, kterou v současné době prochází. Stylově sice vyhraněné zaměření na Rhytm & Blues však nepůsobilo dojmem jasné koncepce, která by vycházela z vnitřního přesvědčení členů skupiny. Nejisté provedení, charakteristické chybami v sehranosti, špatnou prací s dynamikou i trochu chaotickými úpravami skladeb nemohla zachránit ani zjevná muzikantská zkušenost."

V textu Miloslava J. Langera je zmínka o dosud nikým nejmenované soulové českolipské skupině Vagon Reconstruction Group, která zaujala aranžemi.

Zajímavé je hodnocení publika, prostředí a vyhlášení vítězů:

"Chladností, se kterou byly přijaty umělecky hodnotné výkony některých špičkových skupin festivalu, mě zklamalo místní obecenstvo. Mám pocit, že si ještě nezvyklo poslouchat hudbu z koncertního pódia a posuzuje ji měřítkem nedělních tanečních zábav. Naproti tomu jsem byl velmi příjemně překvapen zájmem a informovaností hudebníků festivalových skupin - na nedělní Volné tribuně i v polosoukromých rozhovorech ve vinárně U kalicha v místním beatovém klubu Luxor. Mimochodem vinárnu U kalicha vřele doporučuji všem návštěvníkům i skupinám, které kdy budou v České Lípě hrát. Je to v podstatě beatový klub v nejlepším slova smyslu: vlastnoručně postavený členy Strawberry Sellers Group, s atmosférou, ve které jsem se cítil jako doma."

Vítězem festivalu se stal liberecký Atlantic před The We z Chomutova a The Monsters of the 20th Century z Loun.

Škoda, že se asi těžko sežene text popisují předchozí ročník, kdy Strawberry festival vyhrály, postesknu si po přečtení. Petr Živsa se pousměje a sáhne do obálky.

Autor: Milan Bárta

Jsou lidé, které lze považovat doslova za dar z nebes.