„Potkali se dva muzikanti a nedrbali třetího.“ Starým muzikantským vtipem uvádím pokračování seriálu o slavných postavách českolipského bigbítu. Muzikanti jsou opravdu zvláštní sorta lidí. Výjimeční nadáním, výjimeční ješitností a samolibostí, výjimeční touhou užít si život naplno. Václav Vinš řečená slova bezezbytku naplňuje, možná ještě o vous překonává. Škoda, že se těžko reprodukuje druhý vtip, který mi během našeho odpoledního setkání vyprávěl. Je fonetický, ale i jeho začátek dokáže přiblížit další Vinšovu přednost: schopnost dělat si srandu sám ze sebe. 

„Muzikant, nejlépe český konzervatorista, vyhraje v americké národní loterii 150 milionů dolarů. Přemýšlí, co s tím bude dělat. Pak se rozhodne splnit si své největší životní přání. Najme si letadla, autobusy, kamiony a sveze do Grand Canyonu 150 000 trombonistů z celého světa …“

Scházíme se opět v Luxoru, přestože Václav Vinš prohlašuje, že zde hrál v životě jen jednou. Je starší než můj otec, ale čiší z něj životní energie jako z třicátníka. Rozhodně nevypadá na to, že by ho trápilo, v kolika se má chodit do důchodu. Už z telefonátu vím, že má šestnáctiletého syna a k němu úměrně mladou ženu (sólistku liberecké opery Dagmar Hodačovou – Vinšovou).  

Nejprve si ujasňujeme, jestli platí vše, co jsem o něm zjistil. Tedy že spolu s Karlem Vievegem založili v roce 1962 kapelu Kentaur, která hrála v klubu ROH Vagonky naproti Unionce. 

„Hlavně si nás nepředstavujte jako nějakou slavnou skupinu. Tenkrát stačilo vylézt na pódium a trochu víc zařvat. Vždyť to byl jediný vodvaz, co ta doba nabízela,“ mírní mé nadšení.

Původně neměl vůbec žádné hudební vzdělání, ale bydlel nedaleko lidové školy umění v Hrnčířské ulici, a tak měl muziku odmalička v uchu. Jen co pobral rozum, začal žebrat o kytaru. Nakonec mu táta koupil gibsonku. Nikoliv elektrickou, tu z ní teprve amatérsky udělali.

„S Vievegem nám učarovaly Shadows, a tak jsme sháněli jejich desku, poslouchali rádio Luxemburg a snažili se napodobovat jejich instrumentálky.“ 

Původně se Kentaur psal s C, teprve později se první českolipská „bigbítová“ kapela počeštila. Muzikanti se hodně točili. Někdo přišel, že chce hrát na bubny, pak zjistil, že to zase není tak jednoduché, a zase odešel. Za přelom Václav Vinš považuje vystoupení pražské kapely, která v klubu vystřihla koncert slavných The Byrds k nerozeznání od originálu.

„Tak takhle chceme hrát!“ řekli jsme si. „Plánovali jsme logo, trička, ale nikdy k tomu pořádně nedošlo. Já pak začal hrát a hlavně zpívat s Tanečním orchestrem Rudolfa Nerada. Taky jsem odešel na vojnu, a tak jsme vlastně moc dlouho nevydrželi.“

Ptám se ještě na nějaké texty. Nic, opět nic, přestože zpívali i v češtině. „Jediný veršík si nepamatujete?“ naléhám.

„Já nemám ani jedinou fotografii,“ omlouvá se Václav Vinš. „Kdybyste toho měl za sebou tolik jako já, také byste nelpěl na té době. A vůbec, nikdy jsem se moc neohlížel za sebe… a také neplánoval“

Václav Vinš chtěl být pilotem, na vysokou školu do Košic se tenkrát s Karlem Vievegem hlásili spolu. Zatímco jeho kamaráda vzali, jemu se dostalo ponaučení, že se strýcem v Austrálii nemá s kariérou v armádě počítat. Začal studovat strojařinu a o to více působit s Neradovým sextetem. Nakonec školu přerušil a zřejmě v roce 1971 odjel hrát s orchestrem do Německa. 

„Byla to ale taková muzikantská onanie, úplně stejný, jako když si stoupnete k soustruhu. Jen jsme místo ráno  začínali v sedm večer a končili se svítáním.“

Angažmá jim vyjednávala agentura Pragokoncert, které odváděli třicet procent z výdělku. V roce 1974 dostali příkaz ukončit činnost v Německu, a tak se rozhodl emigrovat. Kromě státu se rozešel i se svou rodinou a za hranicemi zůstal prakticky sám. Rozhodně ale nečekal na nějakou podporu. Studoval v Německu a později i ve Spojených státech amerických. Opět strojařinu, k tomu i design a architekturu. Už v USA dostal možnost převzít firmu vyrábějící těsnění na betonové odlitky. V podnikání pokračoval později i v Dortmundu a Düsseldorfu. K hudbě se vracel spíše jako ke koníčku, stal se z něj blázen do jazzu. Obzvlášť když přestal cítit nutnost vydělávat si muzikou peníze. 

Přece jen ale ještě s jednou kapelou doslova objel svět. Jmenovala se Capitol Quintett a založil ji vynikající trumpetista Josef Outlý. 

„Pročítal jsem inzeráty v hudebních magazínech a najednou koukám, že nějaký pražský trumpeťák hledá pro svou skupinu zpěváka. Přišel jsem tam, vystřihl jim Boba Dylana, oni si sedli na prdel a pak mě ukecali, abych to s nimi zkusil.“

Jejich velkou devízou byl jeden z prvních melotronů – klávesových nástrojů, které byly později vytlačeny syntetizátory. Navíc všichni byli multiinstrumentalisté. Outlý byl třeba schopen hrát jednou rukou na trubku a druhou na klávesy. Oblíbení byli především ve Švédsku, kde si užili i plných sportovních hal. Hráli ale i v Japonsku, Dánsku, Finsku  či Kanadě. Také se plavili lodí MS Europe Karibikem a napříč Atlantickým oceánem.

„Pak jsem se rozhodl, že bych měl založit zase nějakou rodinu. Člověk na těch lodích, při koncertech hrozně citově vychladne. Obzvlášť když může mít ženskou, jakou chce. A tak jsem se zase usadil a zplodil dvě děti. Ale moc mi to nešlo, teda ten život v rodině. Odjel jsem třeba na rok a půl budovat letiště do Abu Dhabi v Arábii, abych se odreagoval.“ 

Snad už definitivně se usadil po opětovném návratu do Čech. Dva roky po revoluci přijel navštívit matku a taky se byl podívat v Liberci na operu. Jak sám říká, úplně ho omámila dáma, která zpívala alt. Zpěvem i vzhledem. Musel se s ní seznámit. Slovo dalo slovo a nyní mají syna Jakuba, který studuje německé gymnázium a skvěle hraje na klavír. „S ním jediným teď hraju,“ prozrazuje. 

Do Čech přemístil i část svého podnikaní. Zabýval se projektováním i financemi, vlastnil továrnu vyrábějící součástky pro automobilový průmysl, stavěl Kaufland v Jablonci. Ale to vše je už kapitola do nějakého jiného seriálu.