Když jsem v minulém dílu zpovídal Stanislava Linharta, přišla řeč i na kapelu The Sound Makers z Doks a jejího frontmana Pavla Šplíchala. Jde o tu skupinu, která na festivalu ve Štětí vyfoukla vavříny nám už známým Strawberry Sellers Group z České Lípy i Trhanům z Nového Boru.

"Jeli jste po tomto úspěchu skutečně do Prahy?" je má první otázka na Pavla Šplíchala. Sešli jsme se u něj doma v Doksech.
"Ale kdepak, jen do Ústí nad Labem. Odtamtud už regionální kapely dále nepustili," zněla odpověď.

Pod oknem ležely připravené hromádky s fotografiemi, v rohu místnosti byla opřená bílá bunda ušitá z celty na samovazy, na stole se o chvíli později objevil zpěvník, kterému nelze upřít patinu. Pobavilo mě, že jsou v něm stejné fotky polonahých žen, kterými si svůj deník z vojny vyzdobil můj otec. Mnohem cennější jsou však ručně psané sloky. Zatímco doposud jsem byl rád, když si někdo z muzikantů vzpomněl aspoň na pár veršů, tentokrát přede mnou ležel dokument s desítkami více či méně originálních textů.

Na ukázku aspoň jeden protestsong z roku 1967:

Ve svém bytu jen tři okna mám,
proto odtud vždycky utíkám.
Utekl bych třeba světa kraj,
jen kdybych byl z toho bytu dál.

Ref.:

Chtěl bych míti velký dům,
v něm si klidně žít.
Postavit jej u moře,
slanou vodu pít.

Prakticky žádný text není zcela přejatý. Často jde o původní muziku, ke které Pavel Šplíchal dodělal slova, zčásti anglická, zčásti česká. Některé kousky jsou zcela původní. V tom se zřejmě jeho kapely nejvíce odlišovaly. Šly svou cestou. Tím skupina The Sound Makers zaujala i porotu na výše zmíněném festivalu.

                                                             Tony Black Matadors - koncert v Doksech 

Ale to předbíhám. Kytaru vzal Pavel Šplíchal poprvé do ruky asi v roce 1960 a první kapelu založil v roce 1965 na vojně. Už neví, jak se přesně jmenovala, ale určitě začínala na Green. Tehdy také prodal svůj první text. Za pět piv na festivalu v Žatci. Konkurenční skupině. Samozřejmě jsme ho nalezli ve velkém sešitu. Píseň se jmenovala Teď zdarma řekni mi. (Bez tebe sice mohu žít, to ale raděj nechci být …) Jedno pivo tehdy stálo 1,30 Kčs.
Po návratu z vojny vznikly The Sound Makers. Původní složení vypadalo takto: Barry Listoň (bicí), Emil Přibyl (kytara, zpěv), Zdeněk Šaar (kytara, zpěv) a Pavel Šplíchal (basa). Když odešel Barry Listoň na vojnu, přišel Václav Kučera.
Původně začínali sobotními čaji v restauraci Zátiší, ale později kolem nich vznikl klub mladých podobný Luxoru v České Lípě. Tento se jmenoval Experimental Klub (Ex Klub) a i z fotografií je zřejmé, kdo se podílel na jeho výzdobě. Je totiž stejně originální jako interiér bytu Pavla Šplíchala. Nekonformnost, provokativnost, ďábel, azbukou psané nápisy ... Na úpravách klubu ale odpracovali neskutečný počet hodin i jiní, Pavel Šplíchal zmínil aspoň Jirku Andresíka a Standu Beneše.
Hrálo se třikrát týdně. V sezoně chodilo sto padesát lidí a to ještě další padesátka čekala venku. Kromě vlastních písní představovali The Sound Makers i kousky z repertoáru Beatles, Rolling Stones, Who, Kinks, Trogs či Olympiku. Později od Spencer Davis Group, Doors a dalších kapel.
Ve zpěvníku jsem zjistil, že novější písně jsou napsány pro skupinu s názvem The Death Frogs Estere, a tak jsem se zeptal, jestli hráli pod tímto názvem.

Oto Bezloja na koncertu v Doksech

„Zbláznil ses, to už by byla jasná provokace, The Sound Makers stačilo,“ vysvětlil nesrovnalost Pavel Šplíchal. „Asi jsem o takovém názvu přemýšlel, ale kdybys mě na něj neupozornil, už si na něj ani nevzpomenu.“
Ještě jsem dostal informace o technickém zázemí skupiny. „Měli jsme čtyřvstupový zesilovač, kterému se říkalo šílený Frydrych. Postavil ho VladimírDufek, ten letos zemřel. Ona to nebyla sranda sehnat si vybavení. Třeba maminka Zdeňka Šaara, která učila v lidové škole umění, chodila po večerech hrát do vináren, aby si Zdeněk mohl vůbec koupit kytaru.“
Nakonec klub zakoupil aparaturu od jedné z nejvýznamnějších kapel šedesátých let, The Matadors. Za dvacet tisíc měli jako první severočeská skupina taky booster. „Lidi si sice mysleli, že jsme ho měli už předtím, ale to nám jen popraskaly membrány v reprákách.“
Matadors měli na svou dobu nadstandardní technické zázemí, protože se původně jednalo o česko-německou supinu, která testovala zvukovou aparaturu Regent včetně varhan Matador pro německou firmu Demusa.

„Je horkej den, já vzdychám jen.
Lidi kolem líně chodí,
to se znamenitě hodí.
Ta celá řada dívčích jmen.

I Ex Klub skončil jako mnoho jiných s nástupem normalizace. Pro komunistické aparátčíky byl záminkou příliš zatížený strop při hudebních produkcích. „Nepomohlo ani to, že jsme hráli loutkové divadlo,“ zmínil Pavel Šplíchal. Paradoxní je, že o rok později bylo v klubu rozmístěno několik desítek šicích strojů Elite Varnsdorf.
Ještě než klub zcela ukončil činnost, uspořádal na pláži Máchova jezera Memoriál Josefa Reifa, kamaráda, který se při hrátkách ve vodě zranil a později zahynul na vojně. Kromě kapel z okolí přijeli i už zmínění Matadors v čele s Radimem Hladíkem, Viktorem Sodomou, bubeníkem Tony Blackem či lamačem dívčích srdcí Ottou Bezlojou, o jehož sexuálním apetitu kolovaly ještě dlouho po memoriálu kolem Máchova jezera legendy.
Poslední koncert odehráli The Sound Makers 19. září 1969. Jedním z důvodů ukončení činnosti byl i fakt, že členové skupiny odešli studovat vysoké školy.

Pavel Šplíchal (1945), kapelník a kytarista v kapelách The Sound Makers, Projekt, II. liga.
 

Autor článku : Milan Bárta