Je příjemné páteční odpoledne a já se vydávám na další industriální dobrodružství. Tentokrát se to zdá býti opravdu honba za pokladem, poštěstilo se mi totiž nacpat se do auta kolegovi, který měl „strašně důležitý“ jednání v Děčíně, a tak mě parádně svezl až do Benešova nad Ploučnicí, kam jsem měla tentokrát namířeno.

Honem jsem se vysoukala z auta, neb pan kolega opravdu chvátal. Již cestou jsem zahlédla spoustu místních skvostů, ostatně již při mých dřívějších projížďkách tímto koutem našeho kraje na mě zapůsobily natolik, abych se na ně jela podívat pořádně zblízka.
Přímo před nosem se mi rýsuje velkolepá budova fabriky, ve které nyní sídlí česko-německý podnik Interkov. Vyrábí se zde pákové mechaniky a příslušenství pro výrobu pořadačů. Budova vypadá udržovaně, zřejmě je v dobrých rukou.
Dovolím si tedy vznešené fabrice ukrást kousek duše a zvěčnit ji na pár snímcích, z dálky ke mně doléhají lichotivé nadávky, jestli bych si ten foťák nechtěla... a tak jdu raději rychle dál. Jakému účelu budova sloužila dřív, se rozhodnu zjistit až doma, říkám si, ovšem běda, všechny osvědčené prameny zarytě mlčí.

Volím směr proti proudu Ploučnice, hned v další zatáčce se na mě směje další pozoruhodný objekt. Rozlehlá továrna působí věru pompézně, areál tvoří hned několik sdružených budov, jejichž stav však není zrovna zcela ideální, místy se jich již zmocňuje neúprosná příroda.

Svižně objekt obcházím, přecházím přes krásný železniční most a pokračuji dále po Českolipské ulici, stále proti proudu Ploučnice.
Vítr ke mně opět zavál nemilé poznámky místních. Vzhledem k tomu, že mám v každé ruce foťák, přidám v oprýskaných uličkách raději do kroku.

V hustém křoví nacházím přikrčené pozůstatky menší manufaktury, z téměř nečitelného názvu mohu jen hádat, snad Druckerei, neboli tiskárna, kdo ví...

V ostré zatáčce na mne čeká překvapení, nádherně udržovaná tovární budova, v současné době zde sídlí firma Elecom.
To už se dostávám opravdu z města. Čeká na mne poslední objekt, který dnes v Benešově navštívím. Je jím sídlo firmy Benar. Grandiózní budova se nade mnou tyčí jako hrad. Nádherné fasády již okusil zub času. Místní železniční trať, jež kdysi spojovala tak obrovský podnik s celým světem, se pomalu ztrácí mezi bodláčím.

Kdesi se ozve vřískot mobilu, mého telefonu, a vytrhává mě z přemítavé nálady. Kolega už je tu, nasedám tedy do auta a dál už pokračujeme rychle a pohodlně, jako na safari. Brzdíme u nádherných ruin kdysi jistě velké fabriky, jíž už pod tou špínou není téměř vidět.
Navštívíme bývalou dělnickou čtvrť, domečky jako z karet, které se schovávají v ústraní až notný kus za Benešovem.

Naší poslední zastávkou na této cestě je Františkov nad Ploučnicí.
I zde se dříve mohli místní občané holedbat krásnou továrnou. Nyní však mohou pouze vtipkovat na účet nejkřivějšího komínu, který jsem kdy v našich mírných končinách spatřila. Část objektu slouží jako pila, zbytek jako přístřešek zběsilých hlídacích psů.

Rychle se vracím do auta a uzavírám svůj bezpečný kryt před jícny šelem. Ono na tom safari přece jenom něco je, oddechnu si a vydávám se na cestu zpět.

Anna-Marie Neduhová